Nahoru - horolezecký oddíl

EXPEDICE ALPHUBEL 2006

Všichni se odněkud vracíme, ať více či méně úspěšní, zas se smiřujeme s tím, že „ta naše“ tramvaj nejede a že v Praze je zas víc blbců, než před odjezdem bylo... Tak i my jsme se vrátili z krásného Švýcarska do šedi všedního dne a rádi bychom se podělili o „ty naše“:-) zážitky. 

Tak takhle nějak to začalo...V zimě, při pochodu z Brnčály, namlsaní zimou a sněhem, díky prosbě Slaďule: „Zmrzko, hele koukej něco vymyslet!“, napadlo Petra, že je načase odvážit se výš, zkusit si něco málo z probrané teorie v praxi, prostě pokusit se zdolat první vyšší horu v životě (hned po Sněžce;-)) Po velmi pečlivém výběru se Zmrzka rozhodl pro Alphubel, 4206 m n.m., obtížnost PD, Alpy Walliské.

A pak události nabraly rychlý spád…respektive se nic nedělo, den před odjezdem jsme se sešli v hospě, abychom zjistili, co ještě chybí zařídit, co jsme nezařídili vůbec a zařídit už nestihneme, takže to vlastně nepotřebujeme. V sobotu ráno na Smícháči, když uplynula smluvená doba odjezdu a pořád se nic nedělo, jsme nejprve našli lehce zmateného, mezi bezdomovci bloudícího Milana, kterému najednou došlo, že na nikoho nemá telefon a že tam stojí sám…a že by to tak mohlo zůstat…a že by si cvičně dojel zpátky k Pavle, se slzou v oku se navázal na lano, vzal si mačky a svůj sen o čtyřtisícovce navždy pohřbil. Nestalo se tak, dokonce dorazila i Malina se Zmrzkou (+ Šťovajz a já - posádka Gilberta) a Sloukač s Pavlem (+ Milan - posádka bezejmenného vozu) a Malina vjela do zákazu, a to už byl bodový systém a páni policajti hnedka vedle pili kafe po nočním spánku na služebně…A tak jsme se naskládali do aut a vesele, plni očekávání, já nevesele, s teplotou a pořádnou rýmou, jsme vyrazili do Švýcar. Cesta by plynula v pohodě, nebýt Zmrzky, který celých cca 14 hodin nezavřel papulu, až jsem mu musela pohrozit, že ho přesadím do bezejmeného vozu, kde celých cca 14 hodin kluci mlčeli.

Večer jsme lehce dezorientovaní v Tasche našli turistickou odbočku k Taschalpe i slibované seníky. První večer jsme strávili kocháním se a focením zatraceně pěkného Mattehornu.
A ráno taxíkem do Zermattu, Meccy horolezců, a hurá na Mettelhorn - 3406 m jako rozcvičku před naším Alphubelem. Někdo tam došel, někdo tam nedošel, ostatní se trefili o kopec vedle. A šup pokorně zpátky k seníkům, tentokrát k těm o hvězdičku navíc a o pár metrů výš. Další den ráno už nekompromisně s celou polní hurá do BC ve 3000 metrech. Šlo se hezky, po cestě Švýcaři nezapomněli na pravidelné občerstvovací bufáče s čerstvou pramenitou vodou, krásným výhledem a milými cepry. BC byl luxusní tábor s koupelkou hned vedle, ohromným balvanem místo hromosvodu (pod ním jsme měli stan my:-)) a s výhledem na Alphubel jako lákadlo pro natěšené horolezce.

A je to tady! Budíček, rychlá snídaně, málo slov a hodně napětí, co nás čeká…:-) Bohužel naše starty nepatřily k nejrychlejším, ani hodina budíčku nebyla tak absurdní, ale budiž. A tak jsme vyrazili, dvě lanová družstva (Zmrzka - Pavel - Milan - Sloukač, Šťovajz – Malina - já), dohromady jedna parta, která to vzala sakra zodpovědně, i přesto, že Alphubel patří k těm poměrně jednodušším. A už jsme před sebou měli jen funění, stoupání, pití, stoupání, funění…první družstvo bylo rychlejší (asi že se nekochali tolik jako my:-)), nicméně asi v 3700 m.n.m. bylo jasné, že my už to nestihneme, druhá parta se o to ještě pokusila. Tak jsme se vydrápali alespoň na hřebínek, kde to konečně začalo být o něčem trochu jiném. Bohužel nebyl čas se moc rozhlížet, přece jen se ohlásila únava a výška, jak jsem zkušeně konstatovala, na Malinu lezla horská (no, ono nebylo těžké to konstatovat, protože jak nám tvrdili na zdravovědě od ČHS, podobné příznaky se vždycky hodnotí jako AMS, takže jsem se nemohla moc splést:-)), takže se mazalo dolů. Kluci došli na konec hřebínku, a kvůli počasí i pozdní hodině to taky otočili. Sice to z fotek nevypadá, ale teprve ten konec měl stát za to…tak snad příště…

No, měla jsem pocit, že sestupem to teprve začalo. Ledovec teplem povolil, sem tam na nás jukla trhlinka, sněhová pláň se změnila v tekoucí horský potok, často jsme se popás propadali, prostě klasika…Do tábora jsme slezli celkem unavení…O Malinu jsme se odborně postarali, asistovali jí u zvracení, nutili ji jíst, aby měla co zvracet, vařili jí čaj, půjčovali spacák…Druhý den posádka bezejmenného vozu odjela, my se rozhodli ještě v klidu přespat a brzo ráno odjet směr domov. Jak jsem již říkala, naše starty nebyly z nejrychlejších, takže sice jsme vstali dřív, ale pak už jsme to nehrotili. Díky tomu, že se večer před tím Zmrzka totálně ztřískal becherovkou ochucenou griotkou, mu bylo nesmírně zle a mlčel skoro až do Prahy. Měl štěstí, protože ho nebylo kam rozsadit, takže by zbývalo ho jen vysadit. Ještě nějaké to město na nakoupení čokolády, trocha adrenalinu, když jsem si sedla za volant já (řídím dobře, ale u nás na vesnici jaksi chybí 3proudová dálnice), trocha dopravní zácpy a v jednu v noci jsme už byli doma.

I přesto, že nám vrchol zůstal zapovězen, i přesto, že nepatřil k nejvyšším, to rozhodně stálo za to. Byl první a zas v nás tu hranici posunul o kousek dál.

Velký dík Zmrzkovi, protože to měl fakt precizně a zodpovědně vymyšlené, je to rozený vůdce :-D, a druhý velký dík patří Slaďuly, protože bez jejího Gilberta bychom nejeli nikam.

Diskuse k článku