Nahoru - horolezecký oddíl

POSLEDNÍ SLANĚNÍ HO NAHORU

Asi jste si už všimli, že slunné babí léto vystřídal mokrý tlaskavý podzim, kamarádská, příjemně vysluněná skála se změnila na lehce slizce kluzkou, promrzlou kupu šutrů, která se sakra smeká, že stát v kraťasech pod skálou už není úplně nejlepší nápad a slaňovat za tmy se stalo běžným konverzačním tématem. Jasně, sezóna skončila...!

Tak i náš oddíl HO NAHORU se rozhodl se s ní se ctí rozloučit posledním slaněním.
Jelikož část našich členů jsou velmi milí, movitými statky neoplývající jedinci, kteří místo klasické opulentní přežíračko-ožíračce a okázalé pompě dají přednost skromnější, lehce asketické oslavičce, rozhodli jsme se pro večer s opečenými buřty a čajem, který hřeje v rukách a venku rychle stydne:-), pro večer s vůní podzimu, vzdálený každodenním malichernostem, večer s oblečením, které nasaje charakteristickou vůni ohně na několik týdnů, což je u goráčovky rozhodně romantické ;-)

A tak jsme sbalili naši skromničkou igelitku s buřty, koupili chleba a hořčici a vydali se na Roviště. Každý dle svých schopností tahal, snažil se tahat, nesnažil se tahat nebo nelezl vůbec. Přesto jsme se všichni odpoledne sešli v dobré náladě, natěšení, co bude dál. Počet byl vcelku komorní, no...při našem celkovém počtu se nás vlastně sešla většina, dokonce usnášeníschopná (velice důležitý poznatek, který se nám zase jednou hodil), i když počet vozů pomalu převyšoval počet účastníků.

A zábava mohla začít! Díky Krouželce se Zdeňkem nás čekalo zpestření v podobě slíbené hry. Proběhlo napínavé rozdělení do družstev, a pak už začalo první kolo s úkoly. Hmmm...vymyslet motýlka z fleku nebyla vůbec sranda, ale určit zakládající členy Sherpáků...u toho se zapotili všichni. Porota měla připravené záludné otázky podobného typu, ale jelikož na ně často sama neznala správné odpovědi, tak jsme de facto mohli plácnout cokoliv ;-). Mně se z nervozity a napětí podařilo vdechnout sirku, kterou jsem po rozlosovaní frajersky žoulala v koutku úst a která naštěstí neměla hlavičku (prý sice už není otrávená, ale kdoví!) a jelikož jsem se velice styděla poprosit o pomoc (kdosi mě varoval, že nedělám dobře) a ono to taky moc nešlo, tak jsem ji zas rychle vydechla.
A následovala druhá, akčnější část hry, kde se pomocí plánku nalézaly a luštily indicie, které nás měly dovést k pokladu.
Indicie byly chytře připravené, tvůrci vtipně zapojili místní kolorit i původní obyvatelstvo, nicméně Jana se Zdeňkem tak úplně nepočítali se samostatností a tvůrčím potenciálem hráčů. Možná doteď pan Němec přemýšlí, jestli se nestal součástí vysoce utajeného, veledůležitého výzkumu. Když nám místo tajenky Nohavica vyšlo 8 čísel, kde chyběla nula, nulu jsme si drze přidali a kreativně vykonstruovali číslo telefonní. A zavolali...a dovolali se panu Němcovi a velice neodbytně se dožadovali další indicie... Hmmm...ani nebyl moc překvapený. Možná mu tak volá víc lidí...:-) Nicméně i přes některé nerozluštěné indicie byl poklad objeven a Mazi Mrla přes velkou nechuť a jeho ustavičné mrmlání, na které jsme zvyklí, tudíž se mu pouze chápavě smějeme, byl vyslán do cesty, aby byl poklad vyzvednut a mohl být na ohni opečen a snězen (byla to již zmíněná igelitka s buřty). Vítězné družstvo se výborně bavilo, družstvo, které prohrálo, protestovalo a nesouhlasně frflalo, viď Jani:-).

Po hře jsme se přesunuli do kempu, rozdělili si chatky, snad poprvé od fungování oddílu naprosto jednohlasně odhlasovali, že z oddílových peněz zaplatíme ubytko (ještě že jsme byli usnášeníschopní!), a začali bujaře oslavovat...Teda...koupili jsme si čaj, protože už byla zima, někdo se pokusil objednat si jídlo dle lákavé nabídky, leč jak nám bylo vysvětleno, sorry, ale končí sezóna! (což v překladu znamenalo: "Neotravuj a dej si čaj, maximálně pivo!") Hmmm...pan vedoucí, vlastník a prodavač v jedné osobě podle toho i vypadal, když nás svým laxním zbůsobem a s nepřítomným výrazem obsluhoval. Určitě se už v myšlenkách povaloval na Kanárech, kam za utržené peníze odletí s celou rodinou i psíkem strávit zimu, aby se na jaře vrátil a plný energie a nadšení začal čepovat pivo a smažit "sejra". Čaj jsme si míchali erární lžičkou, asi jedinou, která jim nebyla odcizena (sorry, ale končí sezóna!), mělo to i výhody, protože Štef místo obvykle malého kopečku tatarky obdržel celou sklenku, ať si ji dovyškrábne (sorry, ale končí sezóna!). Velice slibně vypadající bramboráčky - samozřejmě poslední (nerozuměls, kreténe!, končí sezóna!), sežral Mazi, jak jinak, ti pomalejší se museli spokojit s polévkou a ti ještě pomalejší s čajem bez lžičky. Ale i přes velice unaveného pana prodavače a nedostatečný sortiment (aspoň, že bylo pivo, což jsem třeba já nad svým jedním malým na celou noc upřímně ocenila) čas příjemně plynul. A tak se mluvilo a rozjímalo, mile vzpomínalo a hodnotilo a s přibývající zimou jsme se stávali ještě semknutější, hovornější a pohodovější oddíl a hodiny plynuly, pivo se pilo dál a zima se sakra zvětšovala. Řada z nás v té chvíli nechápala, jak mohla přežít zimní Tatry, tak jsme to vyřešili spacáky a ještě více jsme se semkli a vyladili na stejnou vlnu, která byla VKV. Náladička se s přibývající zimou a pokročilou hodinou stávala línější, takže kromě Mrmly, který se dožadoval ohně, což jsme s lehkým pousmáním ignorovali (jsme už zvyklí :-)), jsme se my ostatní shodli na tom, že takoví utopenci není vůbec špatný nápad. A zase řeč a noc plynula a když už zima byla tak vlezlá, až se stala vcelku trapnou, bylo dovoleno Mazimu se angažovat a konečně mohl rozdělat oddílový oheň.

Byla to fatřička radost pohledět, plamínky vesele plápolaly a olizovaly dřevo i buřtíky, sliny se sbíhaly, jiskřičky létaly, což jsme ocenili hlavně my zabalení do super vysoce hořlavých materiálů jako je goráčovka za 6 litrů. Takže jsme sundali bundu a nahradili ji teplem pravým, ohínkovým. A když jsme tak kolem půlnoci seděli okolo ohně, asi v každém z nás se probudil ten pečlivě schovaný, ústředním topením utlačený archetyp pravěkého človíčka, třímajícího opečenou mamutí fíbulu, který pokaždé u ohně pocítil ten průzračný pocit štěstí, že vůbec žije a je vlastně rád na světě, tedy v pravěku.

Opekli jsme si buřtíky, které fakt chutnaly výborně a byla to prostě pohodička. Vstávalo se příjemně, hlava nebolela a začali jsme se shánět po něčem k snídani. Čaj naštěstí pořád byl a nevím, kdo z nás měl ten hloupoučký nápad podívat se o kiosek vedle, jestli tam náhodou nemají třeba místo obligátního čaje černého i ovocný a ...ehmmm...zjistili jsme, že vedle je naprosto luxusní stáneček, kde sezóna očividně ještě neskončila a měli tam dokonce uzavřený salůnek vytápěný krbíkem...Ufff...Deficit a pocit lehké hořkosti ze včerejšího dne jsme se jali dohánět, Mazi palačinkami, někdo polívkou, guláškem a já malým pivem. Ne, teď vás trochu houpu, pivo piju pouze večer :-) A tak jsme se v přetrvávající pohodě nasnídali, naplánovali další super akci a s milým pocitem, že se slanění opravdu vydařilo, se rozjeli ke svým domovům, manželkám, dětem a milenkám s vědomím, že ta naše parta je fakt docela fajn.

Tak zase příště, oddíle!

Diskuse k článku