Nahoru - horolezecký oddíl

Putování v Peru a Bolívii

UT 12.6

17:00 odjezd do Vídně. Probíráme s Májou vše, co jsme si nestihly říct za posledního půl roku. Chudák Mája, bude mít nejhorší tchýni na světě. Pochod Vídní z Erdbergu do centra. Našly jsme bezva park k přenocování poblíž městské stoky. Je teplá noc, přesto mám na sobě skoro všechno oblečení. Co si počnu v horách, kde je zima, to teda nevím.

ST 13.6

Po 2 hodinách se střídáme v držení hlídek. Za rozednění jdeme na S-bahn. S-bahn je vlakometro s elegantní hadí hlavičkou. Za 20 minut jsme na letišti. Jsou tu zostřená bezpečnostní opatření. Vzdálila jsem se od svého příručního zavazadla (Alanova stanu) asi na 3 metry a už slyšíme hlášení „…unattended baggage will be removed by police“. Ostraha tu normálně nosí samopaly. Před letištěm je takový bahnitý plácek. K snídani kuskus namočený ve studeně vodě s tuňákovou omáčkou. Žádná sláva to není. Letadlo Spanair má letět v 10:55, ale nabralo hodinu zpoždění. Pořád popojíždíme po runwayi a předbíhají nás jiná letadla. Dostáváme plátek šunky v bílé hmotě (zřejmě to má být toast).
 
Letiště v Madridu je ohromné. Má 3 ošuntělé terminály a čtvrtý supermoderní. Máme tu prostoj asi 10 hodin. Čteme si. Mája má knížku naprosto zvrhlých povídek. Projely jsme autobusem všechny terminály a až do večera jsme hrály citadellu. Mája mě pěkně štve, protože pořád vyhrává. Okolo desáté by měl přiletět Alan. Jdeme mu naproti k jeho exitu. Cestou potkáváme dva falešné Alany. Toho pravého jsme nějak propásly. Celé nás to ovšem zdrželo tak, že jsme v době boarding trčely hluboko ve frontě před kontrolou. Nervozita. Jak se ukázalo, nebyl důvod spěchat. Na otevření gate B23 jsme čekaly ještě 2 hodiny. Mezitím byly vyvolávány nějaké 3 osoby, které jsme zprvu považovaly za ztracené děti „ultima y definitiva llamada… ať se urgentemente dostaví al puerte 23…“ Později nám došlo, že jde o 3 zaměstnance, kteří měli obsluhovat náš gate. V mezidobí si povídáme s Peruánci, co letí do Peru. Poprvé slyším španělštinu naživo. Moc nerozumím, ale zamachrovala jsem před Májou, protože vím, jak se řekne španělsky slunovrat a sklizeň ( viz. lekce 35 učebnice pro samouky). 

Máme dva poznatky: ať se s Peruánci bavíte o čemkoli, nikdy neopomenou téma FRIO. Mucho frio. Tienes frio? Tohle slovo tu padne ještě asi 1000x. Tedy, že je zima. Je jim vlastně pořád zima. Ať už je opravdu zima, nebo je úplně normálně. Myslíme, že to je tím, že v Peru ani v Bolívii neznají topení. Takže je jim pořád tak trochu zima a to je psychicky podlamuje. Důsledkem je porucha termoregulace, která se projevuje tím, že mají čepici a rukavice i tehdy, když my jsme v tričku a utíráme si pot z čela. 

Všichni Peruánci trvají na tom, abyste navštívili Machu Picchu ( dále jen MP). Nemá smysl vysvětlovat, že to je pro vás moc turistický. To prostě musí vidět každý. Už vůbec jim neříkejte, že vás incký památky neberou.

CT 14.6

Letadlo je obr. 8 sedaček vedle sebe. Okamžitě usínáme. Probudila mě otázka: Beef or chicken ? Chvíli mi trvá se zorientovat, ale mají se mnou trpělivost a nakonec dostavám svou 100g vaničku kuřete bez chuti. Podruhé jsme se probudily už nad americkou pevninou, nicméně cesta se strašně vleče. Mája propašovala do letadla láhev vody. Já taky, ale byl to její nápad. Od té doby, co chodí s Honzou, je neskutečně drzá. Rozdali nám imigrační formuláře peruánských úřadů. Jsou legrační. Hloupé otázky a příliš málo místa na odpovědi. Nemáme dost políček ani abychom napsaly Republica Checa. Formulář končí upozorněním Zneužívání nezletilých v Peru se trestá. Koukáme dolů na hory. Je to asi jako povrch Marsu nebo Země po jaderné válce. Přistáváme do mlhy nad Limou. Tahle mlha je tu neustále. Počasí jak u nás v listopadu. Teď tu budeme 12 hodin čekat na Alana. Proč bychom letěli všichni stejným letadlem, že? Takhle je to větší sranda.

Uvelebily jsme se v sektoru fast foodů. Přišel k nám takovej George Clooney, že nám koupí čaj. Dodatečně jsme zjistily, že to je maté de coca. Chutná to jako něco mezi škrobem, kukuřicí a meltou, ale nějaký pozitivní účinky to evidentně má. Poflakujem se po letišti, obvoláváme autobusové společnosti (pozor, automaty kradou) a nechaly jsme se ošidit v internetové kavárně.

V příletové hale je dav lidí. Někde v tom davu se pohybuje taxikář z hostelu Espaňa. Máje se ho nakonec podařilo odlovit. Vysvětlily jsme mu situaci a on si na ceduli napsal Alan a vrátil se do davu. Je vidět, že ho ta práce baví. Alan se záhy našel… a pak už jsme odváženi polorozpadlým taxíkem do centra Limy. První dojem dost šílenej. Smog, odpadky, domy bez ladu a skladu….Hostel je ale moc hezký. Mají tu dvě želvy, které apaticky přežvykují hlávkový salát. 

PA 15.6

Brzy ráno jsme vyrazili hledat terminál společnosti Ormeňo. Není to jednoduchý, protože v Limě se nehraje na označování ulic. U autobusáku je to takové divočejší. Vysoká Mája ve své oranžové soupravě budí pozornost. Alan: „Ta Mája vypadá jak údržbář“. Lístky máme za 24 S., úplně nejlevnější. Podle toho to taky vypadá. Veze se spousta indiánů, kteří si na každém odpočívadle koupí antikučos. To jsou hovězí srdce na špejli. Nepoživatelné části hází pod sebe a mastný ruce si otírají do sedaček. Proto asi ten autobus smrdí jak mrtvý zvíře.

V Huarázu bydlíme v hostelu Al Tambo ( 10 S./noc), který je plný Izraelců. První dojem: Namyšlení pitomci, kteří většinou neodpovídají na pozdrav (ledaže zrovna něco potřebují ). Pokud od vás něco potřebují, jsou velmi přátelští. Celá Jižní Amerika je jich plná. Sami Izraelci si z toho dělají legraci a říkají : „V Izraeli žádný mladý Izraelce nepotkáš. My jsme všichni tady.“ Všichni Izraelci musí na 3 roky na vojnu. Za to pak dostanou od vlády docela dost peněz, který můžou procestovat. 

Jsme tu hodně zadobře s dvěma kluky, kteří tu pracují jako kuchaři a údržbáři. Jmenují se David a Leonardo a jsou strašně vysmátý ze všeho, co řekneme. Nemohli pochopit, že se u nás máme morčata jako domácí mazlíčky. Tady je to oblíbená pochoutka Cuy picante. Taky nemohli pochopit, že je nám 23 a ještě nejsme vdaný J. Alanovi neřeknou jinak než El prezidente… como Alan García.

SO 16.6

Trochu nás bolí hlava (3050 m.n.m) , proto jsme nakoupili spoustu kokového čaje. Postupně jsme objevili i kokovou mouku, ze které se dá dělat koková limonáda. Už první den jsme překročili doporučenou denní dávku koky asi čtyřnásobně. Ale hlavně, že nemáme horskou nemoc.

V gringo obchodu jsme potkali Ty druhé. Taky chtějí jít na trek Santa Cruz. Jinak je gringo obchod zklamání. Trvanlivý věci jsou drahý. Sýry jsou taky drahý, takže jako náhražku kupujeme kečup a pálivý omáčky. Vyplatí se jogurty a džusy. Ovesný vločky tu nevedou. Sušenky tu mají hnusný. Vzpomínáme na Bulharsko, to byl sušenkový ráj.

Návštěva trhu – kuřecí nohy, kam se podíváš… kupujeme pečivo. Za 1 S. dostaneš 4 kukuřičné placky.

Aklimatizační výlet na vyhlídku ( mirador) nad městem. Cestou na nás vesničani pokřikují, že jsme gringos. Tady to je největší urážka. Znamená to: občan USA. Uvažujeme, že si necháme vyrobit trička s nápisem Cuando somos blancos, no significa, que somos gringos.

Izraelci nejsou dobří sousedé. Hlavně ti v pokoji nad námi. Pochodujou. V noci. Asi je trvale poznamenaly ty tři roky na vojně. Taky pořád visí na internetu a nechtěj nás tam pustit.

Vaříme s Alanem večeři. Je tu trochu cítit plyn. Přitočili se Izraelci a ptali se znepokojeně, co to děláme. Alan: „Oni mají z toho plynu tak nějak od přírody strach.“ David nám vypráví historku, jak byl jednou v Huarázu ohňostroj… a Izraelci začali panikařit a hledat kryt. Cha…to jim patří. 
 
NE 17.6

Vyrážíme na Santa Cruz. Na cestě do Cashapampy děti rozebraly můstek. Řidič collectiva se nenechá rozhodit, posbírá si kameny a znovu si můstek postaví. Na Santa Cruzu jsme kuriozita, protože si neseme batohy sami. Všichni ostatní je mají na oslech ( burros) a jdou s průvodcem. My si vždycky nějakého průvodce ukradneme, když se potřebujeme na něco zeptat. Kempujeme kus před oficiálním kempem. Sousedi Mexičani nás pozvali na pokec a na špagety. Jmenují se Christian alias Dr.Hause a Gabriel, který pořád mluví o umění, architektuře a astronomii. My bývalí studenti elitního gymnázia Nad Alejí se vůbec nechytáme. Gabriel se diví, proč si neseme batohy sami? proč máme jen 1 ešus na 3 lidi a žádný hrnečky ? a na čem to spíme ? ( alumatky) atd. atd. Oni chtěli vylézt na Alpamayo, ale nevyšlo to. No jo, vybavení není všechno. Čekáme, jestli na obloze uvidíme Jižní kříž, ale marně. Stmívá se tu strašně brzo, asi jako u nás o adventu. Současně se vždycky strašně ochladí a to nás donutí jít spát.

PO 18.6

Ráno při otvírání stanu mi spadnul na hlavu velký kus ledu. Asi bylo v noci přece jen dost zima, naštěstí jsem to zaspala. Vycházíme pozdě, takže všichni ostatní na treku jsou daleko před námi. Ztratili jsme Máju. Čekáme na ni asi 2,5 hodiny. Máje ta výška nesedla, zůstáváme v 4100 m.n.m.
 
UT 19.6

Ráno vyrážím sama do sedla Punta Union. Alan je vytuhlej, nechce se mi na něj čekat. Oslíkáři mi nabízí, že mi vezmou batoh nahoru zadarmo. To je moc milé, ale nechci. Jeden z nich mi dělá společnost až do 4600 m.n.m. Z naší konverzace ve španělštině jsem pochopila toto:

- má 5 dětí

- jeho burros jsou hezcí

- burro stojí 300 USD ( celej ), 5 USD ( na den)

- fiesty jsou supr

- na Punta Union je to ještě hodina cesty. Cože ? Jsem bez vody a na konci svých sil, protože se už nějakou dobu snažím stíhat oslíkářovo vražedné tempo. Sedám si a zoufám si. Už jsem se začínala vracet, ale potkávám Izraelce, kteří tvrdí, že nahoru to musí být jen kousek. Mají pravdu, je to za rohem. Můj výškový rekord – 4750 m.n.m. Je mi docela dobře. Problém mám jedině s focením. Musím vždycky zadržet dech, aby se mi neopotil objektiv… a to moc nezvládám. Půl hodiny povídáme s guidem od Izraelitos. Má jich plný zuby, protože si pořád na něco stěžují. Dělíme se o vodu a o sušenky a pak spěchám dolů. Máju jsem zastihla, jak hostí Ty druhé kokovým čajem. Ti druzí jsou příkladem toho, jak tady člověk dopadne, když neumí španělsky. Jeli na trek taxíkem za 100 S. protože to nedokázali usmlouvat. Snažím se rehydrovat dehydrataci, ale je to marný. Uléhám s bolestí hlavy a ibuprofenem 400. Dnes se zase pro změnu Mája stará o mě. 

ST 20.6

Mája už má aklimatizaci zdárně za sebou, takže vyrážíme do Alpamayo basecampu. Alan je lenoch a proto čeká u stanů. Ve 4400 m.n.m. je zelená laguna. Kolem ní spousta mohyl a Poláků. Cestou dolů potkáváme Ty druhé. Tentokrát se povalují na louce, už asi nebudu mít příležitost vidět je v pohybu. Vracíme se k Alanovi. Protivnej, protože jsme přišly později než bylo dohodnuto. Myslí si, že mu ujede vlak nebo co? Nechápu. Dolů to stíháme s přehledem. Dovařili jsme bombu a tak děláme polívku na ohni. Zaprasilo mi to ešus strašlivým způsobem. Jinak jsme celý den jedli suchary s kečupem, protože už nic jiného nemáme. Neříkejte přede mnou slovo suchar!
 
CT 21.6

Měl to být poklidný den. Místo toho jsme se nachomýtli k lesnímu požáru. U cesty hořelo křoví. Naštěstí nefoukal vítr a potok byl blízko, takže za čtvrt hodiny jsme to uhasili. Vzhledem k tomu, že Češi jsou známí žháři ( Zdravíme NP Torres del Paine! ), měla jsem strach, aby to třeba nakonec nebylo na nás. Teď mě napadá, že žhářství neexistuje jako skutková podstata trestného činu. Asi by se to řešilo jako obecné ohrožení a poškozování cizího majetku v jednočinném souběhu nestejnorodém. To moje vzdělání mě pronásleduje… O něco níž jsme potkali dva Čechy horolezce. Říkají, ať si určitě dáme cuy picante, že je to moc dobrý. Z Cashapampy potřebujeme transfer. Čeká tu taxikář, který nám to nabízí za 30 S. Vysvětlujeme mu, že chceme collectivo za 6 S. Je to hra nervů. Když vidí, že jsme odhodlaní čekat tam třeba až do konce světa, ale ty peníze mu prostě nedáme, transformoval se na collectivo a návrat nás stojí 8 S. V Tambu na nás čeká zpráva, že Honza má mononukleozu. Náladu si zvedáme na večeři v typické peruánské hospodě. Polívka a hlavní jídlo za 3,50 S. Je to velice rychlé: sednete si, postaví před Vás polívku z kuřecích nohou, vyberete si druhý jídlo z 10 jídel na tabuli. Když nevíte, co ty názvy znamenají, a necháte si jeden po druhém vysvětlovat, tak se to trochu zpomalí. Večer klademe klukům z Tamba indiskrétní otázky ohledně jejich soukromého života. David obdivuje Evropanky, Leonardo je naopak takovej konzervativec a líbí se mu místní holky v kamaších a 5 vrstvách sukní. 

PA 22.6

Balíme na trek laguny Tullcapocha a Cuchillopocha. Nákup zásob. Koupila jsem strašně drahej kuskus, ale nakonec přišel vhod. Taxi nás veze do Pitecu. Tam nás odchytil správce NP. Chce doklad o zaplacení permitu 20 USD. Snažíme se z toho vylhat, ale marně. Zaregistroval si nás. Bohužel jsme nebyli dost pohotoví, abychom mu dali falešné údaje. Zdá se, že to budeme muset v Huarázu zaplatit. Večer umrzají prsty. Vaříme kakao s kiwichou. Kiwicha je to stejný co quinua. Quinua je pražená kiwicha a když se to rozemele, tak je z toho avena. Avena se dá pít uvařená s mlíkem nebo se z toho dá udělat kaše nebo upéct dort – prostě univerzální obilovina.

SO 23.6

Stoupáme nahoru k lagunám, cesta se nám pořád ztrácí. Máje se udělalo strašně špatně, musíme o kus sestoupit. Večer vyrážím na průzkum, abychom zítra zase nebloudili. Nahoře v potoce leží kraví lebka. Je to ten potok, ze kterého pijeme, ale stejně nemáme na vybranou.

NE 24.6

S Alanem lezeme nahoru k laguně. Val, který tvoří hráz, mi připadá strašně labilní. Není divu, že se to už jednou protrhlo a voda srovnala Huaráz se zemí. Snažíme se dojít co nejvýš, ale průsmyk nás zastavil. Přesunujeme tábor ještě o kus níž. Prší. 

PO 25.6

Scházíme dolů na parkoviště, kde zase stojí ten protivný dědek ze správy NP. Zase nám připomíná, ať nezapomeneme zaplatit permit a vyzvídá, zda jsme z treku přinesli nějaké odpadky. Jdeme pěšky do vesnice Llupa. Každou chvíli na nás vystartuje nějaký pes. Alan je z toho na prášky. Vesničani tu obdělávají tu políčka v 50 stupňových svazích. Ptáme se jednoho z nich, jestli tu jezdí collectiva. Nerozumí nám a odpovídá něco kečuánsky. Kam jsme se to dostali?

Večer zase do peruánské restaurace. Alan se nechává přemluvit a dává si cuy picante. Dostal čtvrtku zvířátka se zadní nohou a čtyřmi drápky. Působí to gumově, Alan má problém se do toho vůbec dostat. Já si dávám cafe con leche. Je to hrnek mlíka s konvičkou kafe. Kafe se postupně přilévá a tím se to stává silnější a silnější. Vypila jsem jen půlku konvičky, a přesto jsem i po několika hodinách stále hyperaktivní.

UT 26.6

Jedu s Alanem do Chavínu na vykopávky. Pozor! Stavitelé v Chavínu dosáhli takové přesnosti, že dokázali postavit čtvercové náměstí s úhly 90 stupňů. Hm… vyspělejší civilizace obvykle nemívají problém trefit 90 stupňů. V Huarázu kupujeme pivo Brahma. Není moc dobrý. Když uvážím, že mě kvůli tomu málem roztrhal pes, kterýho jsem omylem praštila svou taškou přes hubu…tak se to skoro nevyplatilo. Mimochodem pivo tu mají strašně drahý. 5 S.- to je vlastně víc než celá večeře. Izraelci nám věnovali zbytky svého jídla. Všichni přece jen nejsou tak úplně zkažení.

ST 27.6

Fakt mi není dobře, takže nejedeme do Yungay. Hledáme kancl na Ministerstvu zemědělství, kde se má platit ten permit národnímu parku. Posílají nás někam jinam, že se prý doptáme. Tak to už teda ne. Měli jsme dobrou vůli, ale zase se kvůli tomu placení nepřetrhnem.
 
V Tambu jsme potkali Francouze, který emigroval z Francie, protože se tam vyhrál volby Sarkosy. Chce tu v horách dělat guida… to chci vidět, jak dlouho ho bude bavit pracovat za peruánský plat. Pak je tu taky Mimoň. Ptáme se ho, jak tady může cestovat sám, když neumí ani slovo španělsky a nevyzná se v mapě. Vždycky se prý k někomu přidá… Je nám to jasné, snažíme se co nejrychleji zmizet z jeho dosahu. Večeře v naší hospodě. Alan kouká na fotbal. Já a Mája hrajeme citadellu. Cha, tentokrát jsem jí rozdrtila. Bus do Limy jede v 22.30. Je to společnost Rodrigues. Je o sol dražší než Ormeňo, ale má o několik kategorií lepší autobus. Sledujeme, jak se Peruánci balí do dek. Není to úplně od věci, v noci je v autobuse pěkná zima. 

CT 28.6

Spletli jsme si kostel. Hostel Espaňa je vedle kostelu San Francisco a ne vedle San Pedra. Z nepochopitelných důvodů se nám to ten den stane ještě dvakrát. Jdeme si prohlídnout centrum. Tvoří ho Plaza de Armas a jedna přilehlá ulice. Všechno otvírá až v 10, teď je tu ještě mrtvo. Všude jen policajti a podivné zátarasy. Našli jsme McDonald i supermarket. Alan si koupil u stánku nějakou podivnou břečku. Jednou špatně skončí. Večer přiletěl Honza. Hrajeme s Alanem citadelu, vypili jsme u toho flašku červenýho. 

PA 29.6

Teplá sprcha! Poprvé za tu dobu, co jsem tady. Ve 14:30 s Cruz del Sur do Arequipy. Trvá to 16 hodin a je to utrpení, protože skoro vůbec nestaví… a aby bylo ještě hůř, pouští nám filmy se Stevenem Segalem.

SO 30.6

Druhý den kodrcání autobusem. Hned přesedáme na další bus a jedeme do Puna. V Punu došlo k zásadní chybě. Alan koupil lístky od nějakého překupníka mimo kancelář. V autobuse nám je pak odmítli uznat. Tratili jsme tím asi 120 Kč. No, mohli jsme přijít o víc. Příště si na to dáme pozor. Přes bolivijské hranice přecházíme na přechodu Desaguadero. Celníci mi prošacovali kapsy a zaujal je také Honzův vyhazovací nůž. Večer příjezd do Copacabany. Ubytování hostel Refugio. Jsme úplně zničení.

NE 1.7

Výlet na kopec nad městem. Pořádají se tu bizardní „křesťanské rituály“. Kouzelník v ušaté čepici otevře 2 piva. Jedno rozlije kolem sebe do kruhu a zbytkem pobryndá zákazníka, popř. věc, kterou má ten rituál ochraňovat. Druhý pivo částečně rozlijou, částečně vypijou společně. 

Odpoledne jedeme na lodi na Isla del Sol. Je tu 300 inckých schodů. Nic zvláštního, tohle nás zklamalo. Na lodi jsme pak našli reflex. Naši tu byli! Jdeme s Alanem na pizzu, vůbec ji tady neumějí. Měli by tomu říkat listový koláč se zeleninou, protože s pizzou to nemá nic společnýho.

PO 2.7

Ráno jsem se byla podívat v místním kostele, ve kterém je panenka Marie, která plní přání. Poutníci z celé jižní Ameriky sem cestují tisíce kilometrů, aby si mohli něco přát. Já jsem bezmyšlenkovitě prošla kostelem a úplně jsem na to zapomněla. Mája se mi posmívá. Zaujala mě scéna před kostelem, zrovna tu polévají basou piv celej náklaďák. To už je ale vážně škoda. Odpoledne nastává první rozdělení skupiny. Já a Alan jedeme do La Pazu o den dřív. 

La Paz je psychoměsto. Z hlavního náměstí vedou všemi směry nahoru úzké uličky, které naprosto nedostačují místní dopravě. Na chodnících se roztahují pouliční prodejci, takže chodci musí chodit mezi autama. Na křižovatce jsou sice světla, ale patrně by je nikdo nerespektoval, proto tu vždy stojí i několik policajtů a snaží se řídit dopravu. Bydlíme kousek od turistické ulice Sagarnaga, v hostelu Posada de Angel. Sagarnaga je ulice suvenýrů a cestovních agentur. S ní souběžně jde ulice Santa Cruz, kde je witch market. Tam se prodávají afrodiziaka a sušené llamy. 
 
UT 3.7

Jedeme na Tiwanaku. Pro Bolívijce je to stejně významné jako MP pro Peruánce. Jsou na to hrdí. Jedeme se zběsilým řidičem, který mě štve, protože předjíždí v místech, kde jsou dvě plné čáry a kde vůbec nevidí…a my sedíme bez pásů na předním sedadle. Vstup na Tiwanaku je 80 Bs., protože jsme extranjeros. Místní to mají za 10 Bs. Předražovat 8x to už se mi zdá příliš. Kultura tiwanaku trvala všeho všudy 500 let. Pak ji vyvrátili Inkové, o čemž není v celém muzeu ani slovo. Na mapce areálu je spousta staveb, bohužel polovinu z nich ještě nevykopali, takže si připadám ošizeně. Zpět do La Pazu, chceme se ještě podívat na vyhlídku na město. Pod ní teče říčka resp. všechny sračky z La Pazu. Se světem to jde z kopce…Začínám mít pocit, že planeta v žádném případě nemůže přežít víc jak dalších 100 let. Sraz s Májou a Honzou úplně nevyšel, to jakože úplně. Alan jim napsal takový informační email, že neměli nejmenší šanci se s námi potkat. Hmm…byli naštvaný. A dorazilo je, že dostali hrozně drahej pokoj. Oproti našemu je rozdíl jen v umístění dveří do koupelny.

ST 4.7

Dnes jedeme na Camina de Muerte, slavnou nejnebezpečnější silnici na světě. Hurá. Po týdnu flákání aspoň trochu pohybu. Svezli jsme se s partou Brazilců, kteří si zaplatili dražší verzi. Takže místo banánu a jogurtu k snídani máme jídlo každý dvě hodiny. V sedle 4780 m.n.m jsme si navlíkli oranžové oblečky agentury a převzali rozhrkaná kola. Guidové nám věnují značnou pozornost. To je pořád: Como estas, miss? Estas bien… a plácání po zádech, kdykoli jsme šťastně dojely na místo, kde na nás čekal zbytek skupiny. Měli by mít strach spíš o ty Brazilce. U nich je větší pravděpodobnost, že se rozsekají, protože jedou, jak šílenci. První část vede po silnici a jde jen o to, aby člověka nesejmul nějakej kamion. Z 4780 jsme sjeli do 3600, kde se muselo kousek do kopce. Teď jsme zase já a Mája vepředu a Brazilci vzadu. Pak následovala ta nebezpečná část. Tahle silnice mívala v průměru 300 obětí ročně. Teď už se ale jezdí po nové cestě, kterou otevřeli před 8 měsíci. Občas se tu zabije už jenom nějaký ten downhill biker. Guidové se snaží udržet legendy o nebezpečnosti silnice, takže nám to strašně dramaticky vyprávějí. Oběd v hotelu s bazénem. Bohužel nemáme plavky. 

CT 5.7

Honza našel supermarket… a já mám ovesný vločky! Měli jsme dnes odjet na solnou poušť. Na terminálu se ale dozvídáme, že nic nejezdí. Je stávka. Sedíme ve fast foodu – bezradní. Hrajeme flašku o to, kdo bude muset říct, co si počneme. Shodli jsme se, že počkáme a uvidíme. Hledáme ubytování na další noc. Není to úplně jednoduchý, protože teď je všechno plný. Nakonec jsme našli skvělej hostel Cactus mezi Sagarnagou a Witch marketem. Nechce se mi trčet v nějakých blokádách. Proto jsem se rozhodla trhnout se od skupiny a vydat se sama do Cuzca. Plán je takový, že ostatní pojedou do solné pouště a nejpozději za 6 dní se potkáme v Cuzcu. Lístek nemám přímo do Cuzca, protože je tam cestou blokáda. Musím oklikou přes Arequipu. Večer jsme s Alanem vypili 2 flašky vína. V kombinaci s nadmořskou výškou mě to poslalo do jiného světa…rozostřeného, co se točí dokola. Ze společných věcí si beru stan, Máje nechávám vařič.

PA 6.7

Měl to být autobus directo. Místo toho mě v Copacabaně vysadili a našlapali společně s ostatníma do collectiva. Až zahranicema pak zase čekal normální autobus. Našel se jeden místní podnikavec, který sehnal od kamaráda autobus a nabídl se, že nás vezme do Cuzca přímou cestou. Tvrdí, že ta blokáda není nebezpečná, ale že je potřeba tam být co nejrychleji, dokud je průjezdná. Začalo to za Juliacou. Na silnici jsou kameny, sklo, občas poražená lampa, jedno převrácené auto. Stojíme v tom asi hodinu. Představa, že bychom tady mohli stát třeba dva dny, mě děsí. Doléhá k nám křik demonstrantů, což není vůbec příjemný. Francouzka, co sedí vedle mě, říká vážným hlasem: „It is not finished yet.“ Pak se ale demonstranti rozhodli ze silnice odejít a prochází kolem a radostně mávají. Taky jim máváme a říkáme si Diky bohu. Tak buď dosáhli, čeho chtěli, nebo si prostě blokádu náramně užili a zítra přijdou zas. Na terminál jsme dorazili o půlnoci, dost blbej čas. Musím sehnat ubytování. Nabízí se mi hostal Acosta za 25 S. a taxik za 10 S. Beru to, chci to mít už za sebou. Autobusák je plný podivných existencí. Noční Cuzco je úplně mrtvý město. 

SO 7.7

Ráno se vydávám do města se seznamem úkolů, které je třeba zařídit. Moc se nedaří. Ve směnárně je blbej kurz na boliviány, pečivo jsem sehnala až po hodině hledání. Přitom obchodů je tu spousta, jen jsem chodila blbýma ulicemi. Sehnala jsem si všechny informace potřebné pro trek Ausangate, dopravu a mapu. Jen tak konverzačně se ptám v SAE: „And are there a lot of people there?“ „No, dont worry. It is very probable that you wont meet anyone.“ To se mi ale vůbec nelíbí – být 5 dní někde úplně sama. Zkouším, jestli tam nejedou nějaké agentury, ale marně. Nabízí sice Ausangate, ale jen 4 denní verzi, která je o ničem. Rozhoduju se pro Salkantay. Tam se od letošního roku smí pouze s průvodcem. Už nemám sílu vymýšlet nějakej podvod a po velkým smlouvání kupuju tour za 150 USD. Snažím se vyjednat nějakou těžší verzi, protože když platím 150 dolarů, tak se chci vrátit polomrtvá. Naprosto nechápou a ujišťují mě, že to je fakt jednoduchý. Venku je oslava, že se MP stalo jedním ze 7 novodobých divů světa. Mám celýho Cuzca plný zuby, takže jdu radši domů a koukám na Harryho Pottera ve španělštině a na LOST. Připravuju si ňamku. Instantní polívka s čínskými nudlemi půl hodiny namočená ve studené vodě (vařič cestuje Bolívií, že…). Podařilo se mi dosáhnout toho, že skoro nekřoupe. 

NE 8.7.

Vyzvedávají mě v 4:30. Jedeme busem do Mollepaty. Naše skupina má 10 členů. Dvojice z Argentiny, dvě učitelky z Limy, plešatej Kelly, dvojice z USA a dva opilí Brazilci. Guide se jmenuje Manuel. Je hodnej, ale je to pitomec. Pak máme ještě kuchaře Juana Carlose, nejpomalejšího kuchaře na světě, a 5 oslů. Snídaně není included, alespoň já ji nemám. Učitelky ji ale na voucheru mají (a taky zaplatili za stejnou tour 290 USD) a tak jsou oprávněně nasraný, že nedostali, co si zaplatili. Odmítám poslat batoh koňmo. Asi 3x během dne mě přesvědčují, ať si batoh na ty koně přece jen dám. Ať jdou někam! Jdeme asi 16km stoupajícím údolím. Oběd je za hrozně dlouho. Je to polívka a málo špaget. Tady mě asi zhubnou. Demonstrativně kupuju 8 čokoládových tyčinek u místního stánku.

Začalo pršet a hory se utopily v mlze. Zbytek skupiny se courá. Nedělám si hlavu z toho, že jsem hodně vepředu, protože mám před sebou naše osly s modrým igelitem. Když zastavili, zjistila jsem, že to jsou úplně jiný osli s modrým igelitem. Naše skupina se mezitím utábořila níž v údolí. Za chvíli jsem je našla, ale Manuel se na mě tváří, jako bych spáchala hrdelní zločin, a komentuje to suchou poznámkou: „We should rather stay together.“ na což jsem se pouze idiotsky usmála, protože mě nenapadla žádná odpověď, kterou bych ho setřela. Čekáme ve studeném rákosovém domečku, než nám postaví stany a pak než uvaří večeři. Učitelky jsou zase nasraný, protože jsou jen 4 stany, takže nemají soukromí. O tomhle by se dala napsat kniha, něco na způsob Účastníků zájezdu. Myslela jsem si, že to bude taková nenáročná pohodová záležitost pro rozmazlený turisty. Ale je to výzva. Jak co nejvíc zbytečně trpět hladem a zimou. Měla jsem si vzít svůj stan a vaření, tohle mě vytáčí.

PO 9.7

Celou noc sněžilo. Guidi se byli podívat nahoře a prý je tam spousta sněhu. Po hodině, během které Manuel zmatkuje a mění názory každých 15 minut, padlo rozhodnutí. Vracíme se. Dohodneme se s agenturou, že zajistí náhradní způsob, jak nás dostat na MP. Ten den přešla jen jedna skupina. Ale ta byla oproti nám strašně dobře vybavená. V průsmyku přišli o jednu mulu.
 
Cestou dolů se bavím s partou abnormálních Izraelců. Abnormálních proto, že jsou v pohodě. Říkají, že peníze za pokaženou tour půjdou určitě dostat zpátky. Hmm..pro Izraelce, který napíšou na svůj web, že nebyli spokojený… a ten podnik to může zabalit. 

Zase čekáme strašně dlouho na oběd. Juan Carlos smaží ve 3600 m.n.m hranolky – pak se divme, že to trvá. Odpoledne konečně přijíždí kodrcavý náklaďák, který nás svezl zpět do Mollepaty. Tam zase čekáme. Manuel se snaží vyjednat s Waltrem- šéfem agentury, aby pro nás něco poslal. Ale je to těžký, protože Manuel neumí jednat s lidma, ten šéf je kretén a navíc je stávka. Nakonec nás vzal někdo místní, ale je to drahé. Nikolas Argentinec to nakonec donutil Waltra zaplatit pod pohrůžkou, že jeho žena pracuje v turismu a že jim udělá strašnou ostudu. V Cuzcu nám zajistili ubytování v hostelu Emanuel, kde později bydlela taky Mája s Honzou. 

UT 10.7

U autobusu do Santa Teresy je zmatek. Manuel se zdá být v tom zmatku ztracen. Sedím vedle Claudie z Rumunska, která pracuje jako učitelka v Limě. Nemá to tady lehký. Na soukromé škole si vydělá dost, ale nemůže si tu najít chlapa, protože Peruánci jsou podle ní macho. Přemýšlí, že se přestěhuje do nějaké jiné země. Odpoledne přijíždíme k sesuvu půdy. Údajně se silnice utrhla před 15 lety. Už ji neopravili. Všichni vystoupí z autobusu, přejdou kopec a na druhé straně čeká návazný autobus. Lidé tu vláčí zboží na trh, děti, kufry… poměrně složitým terénem. K obědu jsme dostali pomeranč a 3 bonbony. Mě už tady nemůže nic rozhodit. Kupuju si velkou plněnou bramboru u pouličních prodavačů. 

Další autobus nás vyklopil těsně před setměním ve vesničce Santa Maria. Něco takového jsem ještě neviděla. Mají tu 1 telefon na celou vesnici a když má někdo příchozí hovor, tak ho vyvolávají obecním rozhlasem….a to jsme ve 21. století vzdušnou čarou 20 km od Machu Picchu – nejvýznamnější památky v jižní Americe. Manuel přišel s tím, že došly peníze od Waltra. Na další cestu už nemáme. Nikolas zase volá Waltrovi… a zase pomohli výhružky. V collectivu je strašně moc prachu. Batoh jede na střeše, ještě nikdy nebyl tak špinavej. Jedeme džunglí vysoko nad údolím po takový camina de muerte. Pomalu si na to začínám zvykat. Spíme v campu v Santa Terese. Sem bychom přišli nebýt toho průšvihu se sněhem. Majitel má narozeniny a udělal si táborák, kterej jsme mu záhy zabrali. Kupujeme alkohol. Vypadalo to, že se rozběhne zábava, ale vložil se do toho Manuel a všechno pohřbil vyprávěním o incké kultuře. Ten kluk je loser. Jdu spát, takže neslyším, jak ve vedlejším stanu našli obrovského pavouka. Holt, džungle.

ST 11.7

Snažím se do sebe k snídani nafutrovat, co se do mě vejde, protože už nemám moc vlastního jídla. Zbytek skupiny na mě kouká skrz prsty. Nechápu, že tyhle lidi nepotřebujou jíst. Když jsme dorazili ke konečné stanici vláčku, zjistili jsme, že je stávka. Nemáme žádné osly, takže musíme všechno nést na zádech. Pro mě se de facto nic nemění, ale ostatním se to nelíbí. Claudie vříská na Manuela, že ho bude žalovat. Ona je sice hysterka, ale Manuel si za to může taky trochu sám. Musel to vědět a měl nám to říct. Vždycky nás postaví před hotovou věc a doufá, že to nějak skousneme. Oběd se skládá z neznámého ovoce. Podařilo se mi identifikovat pouze avokádo. Vyrážíme s batohama po kolejích do Aguas Calientes. Jsou to asi 3 hodiny. Je to příjemná cesta, stačí sejít 5 kroků z kolejí a můžete si od místních koupit banány ( 3 za 1 S.). 

Začalo lehce pršet. Proti mně najednou běží spousta lidí. Lámu si hlavu proč ? Jede vlak nebo co? Brzy jsem to pochopila. Jarní deštík je předzvěst tropického lijáku. Když jsem přišla do Aguas Calientes nebyla na mně nit suchá. Bydlím v hotelu s teplou vodou. Snažím se vyprat, ale je to marnej boj. Recepční četl Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. Takové hezké knížky Češi napsali a on si vybere zrovna tuhle… Ale prý se mu to děsně líbilo. Po několika dnech jsem on-line. Mája by měla přijet do Cuzca za 3 dny. Alan je v Potosí v dolech. Jejich skupinka se rozdělila za podivných okolností v Oruru asi 8 hodin poté, co jsem se odpojila já. 

V noci je venku nějaká demonstrace. Jako by mi chodili přímo pod oknem, což je ale nesmysl, protože můj pokoj žádný okno nemá. Vyřvávají hesla jako Si, se puede ser… Escucha, se viene una lucha…. Urgentemente, nuevo presidente. To poslední mě fakt pobavilo. Ještě když jsme byli v Huarázu, tak měl Alana Garcíu každý rád. A během pár dní je z něho zloduch. On tu byl prezidentem už v 80.letech a přivedl zemi do ekonomické krize a za jeho vlády se také rozmohla teroristická skupina Sendero Luminoso… a tak ho lid vyhnal. Přišel Alberto Fugimori a nechal zabít vůdce teroristů a od té doby už se neříká terorismus, ale ozbrojená loupež. V roce 2001 zvolili Alana Garcíu znovu. Teď ho možná znovu vyženou. 

ČT 12.7

Dnes je náš velký den. MACHU PICCHU. Sraz je ve 4 ráno. Zapomněla jsem čelovku, stejně jako polovina naší výpravy, takže společně klopýtáme v naprosté tmě do asi deset tisíc inckých schodů. Jsme nahoře úplně první. Je zataženo, takže z čekání na východ slunce nebylo nic. V 6 nás pustili dovnitř. Hned jsme se rozprchli. Manuel je z nás zoufalej. Cha, mě už nedostihne. Nenechám se znásilňovat jeho demagogickou tendenční přednáškou. Manuel inckou kulturu děsně vyzdvihuje a odmítá přiznat tu temnou stránku. Popírá lidské oběti a krvesmilné sňatky. Podle mého názoru jsou tohle dva základní pilíře incké kultury. Potřebovali dobrý počasí a potřebovali udržet moc v jednom rodě. 
 
Asi po půl hodině dostávám záchvat hladu a jdu zase zpět k východu koupit si něco k jídlu. Teď vidím, jaká byla chyba, že jsem včera nenakoupila zásoby ve městě. Mají tu nejdražší bufáč v Peru. Kupuju snickers za 50 Kč. Na půllitrovku vodu si musím nechat zajít žízeň. Jen co si mi podařilo zmizet Manuelovi, potkávám Mimoně z Al Tamba. Dostal se až tak daleko…podivuhodné. Bloudím přes město směrem k Huyna Picchu. Návštěvnost je omezena na 400 lidí denně. Musí se projít přes takovou bránu, kde se člověk zaregistruje a při návratu se zase musí check-outovat. Nahoru je to převýšení 200 m, odtud supr výhled. Podle mě je tenhle pohled hezčí, než ten notoricky známý směrem od vchodu. Město se zdá mnohem rozlehlejší. Pod vrcholem je zrádné rozcestí. Šipka na jakousi Great cavern – to zní dobře. Vydávám se tím směrem a sklesávám asi tak celou Huyna Pichcu, aniž bych narazila na cokoli zajímavého. Jsem někde dole v džungli a mám pocit, že to nahoru v tomhle vedru nevylezu. Jak se můžu dostat do takový situace na Machu Picchu…to jsem prostě já. 

Cestou dolů potkávám ČECHY! Mám z toho obrovskou radost. Nadšeně vysvětluju lidem z naší trekový skupiny: These are my people… Jsou z Plzně, byli na Santa Cruzu a taky neplatili permit. Procházím nazdařbůh tím labyrintem paláců a ohrádek směrem k východu. Nikdy nevím, kam ještě smím a kam už ne. Ale zdá se, že tu panuje všeobecná anarchie a můžu vlastně na všechny ty zídky a trávníčky. Akorát se nesmí sahat na posvátný kámen, z kterého údajně sálá energie. Turistů je tu málo, protože už dva dny nejezdí vlaky do Aguas Calientes. Obvykle tu prý bývá kolem 4000 lidí. Dnes jich je tu možná 400. V bufáči si kupuju kombinaci sandwich pollo a colu za 16 S. Za blbost se platí. V Huarázu by za tohle bylo 5 večeří. Od Nikolase se dozvídám, že v 10.15 máme sraz s Manuelem a že bude přednáška – ach jo, ještě se té myšlenky pořád nevzdal. Jak se dalo čekat: spousta keců, žádný informace. Asi 5x zopakoval velmi složitou větu, která měla znamenat asi to, že Inkové byli velmi sociálně a kulturně vyspělí. Pak se mi podařilo ztratit se v jedné úzké chodbičce, která vedla k východu…
 
V hotelu vyzvedávám batoh a chci taky kalhoty, které mi ráno dali sušit. Říkám „zapatos“ a způsobuju rozruch. Nikdo neví. Pak se to vyjasnilo. Kalhoty se řeknou „pantalones“ a ty jsou mi obratem vráceny s poblahopřáním, že Republica Checa je supr a hlavně ten Milan Kundera. Ach jo, těžkej život bez Máji. V hospodě se srdceryvně loučíme s naší trekovou skupinou. Společenská situace mě nutí dát si s nima zasranou pizzu za 20 S. To je blbý, protože už mi dochází peníze a tohle je úplně zbytečný výdaj. Mým společníkům je to pochopitelně jedno, protože jednak vydělávají v dolarech a jednak jsou tu na týden a ne na 6 neděl. 

V 14:35 by měl je vlak. Stahujem se na nádraží a divíme se, proč je brána zavřená. Zase stávka. Lidi z Olantaytamba naházeli něco na koleje a perou se s policií. Prý už je z toho mezinárodní ostuda. V Evropě píšou v novinách, že „Machu Picchu se stalo 7. divem světa, ale nikdo se tam nedostal.“ Přichází Manuel s kamenným výrazem, že mi prý musí něco říct. Kvůli stávce mi agentura nedopravila lístek, zůstal viset někde v Olantaytambu. Naštěstí je tu Nikolas, což je něco mezi diplomatem a diktátorem. Protáhl mezi těma nejnižšíma levelama nádraží, kterým bych to sama prostě nevysvětlila. Nemáš lístek, nesmíš na nádraží. Pak už jsem se dostala do kanceláří, kde byli nějakej Carlos a Alfonso, kteří byli ochotni pochopit můj problém, přestože měli sami starostí až nad hlavu. Agentura poslala seriový číslo lístku a Alfonso mi napsal úžasnou propustku, kterou mi bohužel ve vlaku sebrali. K večeru byli koleje volný a nádraží slibuje, že bude vypravovat jeden vlak za druhým. Střídavě jezdí vlaky z dneška a ze včerejška. Zmatek, v hale se mačká spousta lidí. Když jsem se dostala k nástupištím, zastavili mě bezmozci. Nelíbila se moje propustka. Jak říká Nikolas: „S těmahle lidma se vůbec nemá smysl bavit. Musíš jenom opakovat, co chceš.“ Tak teda pořád opakuju: „Decha me ir o llama Alfonso.“ Mám pocit, že mě dav ušlape, protože jim nechtěně blokuju dveře. Podařilo se mi aspoň s bezmozky vyjednat, že budu moct stát půl metru vedle dveří, aby ostatní mohli projít. Pak přišel Alfonso… a bezmozci se rázem změnili v uctivé poskoky, protože teď už jsem pro ně byla pasažér. Když mě usadili na moje sedadlo E5, tak jsem si fakt oddychla. V každým vagonu jsou 3 „letušky“, proto je ten vlak tak nesmyslně drahej. Probouzím se v Olantaytambu. Moje cestovka mi nezaplatila bus do Cuzca. Takže mě přece jen na něčem ošidili. Ale 10 S. zas tak nebolí. Autobus nás vyložil na Plaza Reconcillo, odkud je to kousek k hostalu Tumi. Trochu jsem se ztratila ve spleti uliček. Potkávám ale fízla od turistické policie, který mě tam ochotně doprovodil, když viděl, že se tu potuluju uprostřed noci sama. V Tumi sdílím pokoj s bandou Izraelců, jak jinak. Dávám si dva chleby s kečupem a upadám do komatu. Je jasný, že plán vydat se znovu na Salkantay je v háji. 

PA 13.7

Ráno si půjčuju vizitku hostalu, abych zjistila, v které části města vlastně jsem. Kupodivu kousek od Plaza de Armas. Vyzvedávám si věci v depozitu v Acostě. Jsou fakt dobrý, vůbec mě nemají v registraci. Tak říkám, že to je velká taška a je na ní moje jméno. Vůbec si to neověřovali. Kdybych věděla, že je to tak jednoduchý, tak tam možná nebudu nechávat celej stan. K snídani mám konečně vločky, do kterých jsem naházela rozinky a rozlámala Nikolo čokoládu. Jdu na terminál zjistit, jak je to s busem do Arequipy. Na mapě je ovšem směr zakreslen o 90 stupnů špatně, takže nakonec musím vzít taxi. Je to easy. V podstatě pořád dolů po Avenida Sol. Bus jede až v 8 večer. Zoufale se snažím nějak se zabavit. Nesnáším Cuzco. Prodali mi předraženej lístek. Snažím se vyhádat peníze zpátky. Má to stát 30 a ne 45. Holka na pokladně mi tvrdí, že ten levnější autobus nepojede. Ptám se proč. Neměla tu lež moc dobře připravenou, takže nebyla schopná vymyslet žádnej argument a nakonec mi to vrátila. Sedím vedle chlapa, co se strašně roztahuje a má na sobě 3 deky. Já si nestihla nic vzít, takže je mi celou noc zima. Ta cesta docela utekla… a nebo to byla taková hrůza, že si to nepamatuju… ale najednou bylo 6:30 a byli jsme v Arequipě.

SO 14.7

Obchází mě hrůza, autobus je skoro vyloženej a můj batoh nikde. Lezu dovnitř a je to OK. Byl jenom zastrčenej za rohem. Autobus do Cabanaconde jede v 11:30, zpátky teoreticky taky. Je to samozřejmě zpožděný kvůli stávce. Mezitím se seznamuju s ostatním gringama na autobusáku. Projíždíme oblastí povstalců, tak musíme mít všichni zatažený záclonky. Kdyby házeli kameny, tak aby netrefovali konkrétní cíle. Pak se ozve z amplionu „Zastavte, nebo budeme házet kameny.“ Tak jsme teda zastavili a stáli. Nikde nikdo. Je strašně horko, mám pocit, že se v autobuse udusíme. Nakonec pár Peruánců vyrazilo ven. Koupili si od místních zmrzlinu a křupky. Za to jsme dostali povolení projet. Jedem dál a najednou na autobus před náma letí kámen. Vycouváváme z téhle ulice a objíždíme to cestou necestou pouští. Povážlivě se nakláníme nad údolí a cestující křičí Bajamos! Řidič se ale nenechává zviklat a po chvíli hrůzy jsme zase na silnici. 

Margarinová katastrofa! Do příruční tašky mi vytekl margarín. Vše upatlané. Nejvíc to odnesla moirová mikina. Místní děda se mě ptá, jestli cestuju sama. Je to celkem evidentní, tak říkám, že jo. „Aaaa solita. Podívejte se všichni, tady ta senorita cestuje sama. Ta je ale odvážná.“ Sklízím uznání celého autobusu… a upřímně proklínám toho dědka, protože teď mi fakt zavařil. Naštěstí se mě ujali dva Francouzi a doprovodili mě do hostalu. Venku zuří fiesta. Ono to je asi úplně normální vesnice, jen navenek a za tmy to tak nevypadá. Vybírám si hostal Valle di Fuego. Nejraději bych spálila všechno, co se jen dotklo toho strašně špinavýho autobusu. Je zima, takže nepřipadá v úvahu něco prát, musím to prostě vydržet. Bylo mi smutno, tak jsem vyrazila do baru. Chyba. Ujal se mě místní barman. Dostala jsem dva silný kokový čaje a pak ještě třetí, do kterýho nalil nějakej místní driák. Málem jsem to neustála. Pak dostal nápad, že mě naučí pít pisco sour. To je odpornost plná citronu a syrových vajíček. Zvládla jsem asi čtvrtinu a pak jsem asertivně oznámila, že mi to nechutná a že jdu spát. Strašně se urazil a už mě ráno ani nepozdravil.

NE 15.7

Musela jsem si uhájit slíbenou cenu ubytování. Místo 10 S. se mě snaží natáhnout na 25 S. Zřejmě důsledek včerejšího konfliktu s barmanem. Kupuju zpáteční lístek na 21:00 a sleduju skupinu s guidem, protože jinak bych Colca canoyon asi nenašla. 1 denní trek je o tom, že se sejde 1200 m k oáze na dně a pak se to zas vyleze zpátky. Beru to čistě jako trénink na El Misty. V oáze jsem před polednem. Přidávám se ke skupině Belgičanů, protože mají oběd. Teplý jídlo po 3 dnech na chlebu a banánech. Organizátor belgický výpravy je upovídaný a byl v Praze. A ještě na pár místech v ČR, která ve skutečnosti v ČR vůbec nejsou. Já mu to nevymlouvám, hlavně když má radost. Koupání v bazénku s aguas calientes se platí, tak se koupu v potoce s tou stejnou teplou vodou o něco výš… zadarmo. Bohužel mě u toho vidí oslíkáři. No, co se dá dělat. Nahoře jsem za 3 hodiny. Vůbec netuším, co budu sakra dělat v Cabanaconde do devíti, než pojede autobus. Sleduju fiestu. Tance, ohňostroje, pištivá melodie omílaná pořád dokola. Hned vedle tancujících se odehrává zajímavá scéna. 4 lidi hází s neskutečnou vervou kameny na korbu náklaďáku. Co s nima asi budou dělat? Vsadím letenku do Evropy, že je vysypou na silnici do Arequipy. Nikomu z místních zjevně nevadí, že budou odříznutí od světa. Zmocňuje se mě skepse. Tady si prostě může každej dělat, co ho napadne. Nakonec se mi podařilo vysledovat, v které hospodě jsou moji známí Belgičani. Přisedávám si k jejich guidovi a řidičovi. To bylo přímo osudové, protože mi dali typ na ubytování v Santa Catalině. V autobuse je mucho frio. V noci mě budí tvrdý náraz. Samozřejmě jsme vjeli do těch kamenů, co tam naházeli lidi z náměstí, a oddělali si kolo. Asi hodinu ho vyměňujou…autobusem profukuje studený vítr.
 
PO 16.7

Ráno ve 4 jsme v Arequipě. Bohužel ne na terminálu, ale někde ve městě. Kluk z autobusu mi domlouvá taxíka. Prý mám určitě jet na terminál a počkat do rána. Co mi zbývá. Budíme taxikáře. Na terminálu se plácám asi do 8. Mám strašnou chuť položit si hlavu na batoh. Ale vždycky, když to udělám, tak usnu. To není dobrý. Kupuju si cafe con leche. Zabírá až druhý. Zase začala stávka. Dnes už žádné autobusy z Cuzca. Takže se s Alanem zase nepotkáme. Nechávám se hodit do hostalu Santa Catalina. Dali mi singl za 20 S. Peru většinu věcí, nahoře na terase to hezky schne. Půl hodinu na internetu mám zdarma. Dozvídám se blbý zprávy z domova, Alan do Arequipy nepřijede, protože se bojí… Už je toho na mě moc. Jak se to mohlo všechno tak posrat ? Mám pocit, že jsem to všechno absolvovala úplně zbytečně. Na El Misty se stejně nedostanu. Mohla jsem být s Májou a Honzou v Cuzcu a mít pohodičku. Podruhý v životě brečím na veřejnosti. Chudák majitel hostalu neví, co se mnou. Nakonec jsem se sebrala a vyrazila do města. 

Na Plaza de Armas postává spousta lidí a tváří se nenávistně. Takové ticho před bouří. Nevím, co si o tom myslet. Měním boliviany za stejně blbej kurz jako v Cuzcu. Tratím na tom třetinu jejich hodnoty. Pak se ale všechno mění k lepšímu. V hostalu potkávám Čechy. Károvaný kalhoty, to nemůže být nikdo jiný. Je to dvojice, která cestuje už 9 měsíců. Vydělali si peníze na Zélandu a teď procestovávají, co jim zbylo. Jejich dva kamarádi se mají dnes vrátit z El Místy…tak mi můžou říct, jaký to bylo. Venku mezitím propukla generální stávka. Občas projde naší ulicí tlupa s holema a červenýma vlajkama. Všichni říkají, že to není nebezpečný, ale i Peruánci před nima utíkají a zavírají krámy. Ty tlupy se pak spojily v jeden velký průvod a zaplnily Plaza de Armas. Odpoledne to rozpustili a je zase v podstatě klid. Vyrážím s Čechama a Němcema na trh. Když někdo na ulici zařval bomba a všichni začali utíkat, tak to jsme byli lehce zmateni… ale nic se nestalo. Jeden z Němců chodí po trhu s peněženkou v zadní kapse u kalhot… co na to říct. Češi kupujou queso a já velkej meruňkovej koláč. Prodávají tu taky koktejl z žab. Akvárko s žábama a velkej mixér…dál už to radši nechci popisovat. Večer přišla druhá dvojice Čechů a dává mi typ, u jaké agentury si zařídit El Misty. Stojí to 45 USD. Mám docela fofr. Musím najít bankomat, koupit jídlo a 5,5 l vody. Nejlevnější večeře: menu za 2,50, bohužel ta kvalita odpovídá nízké ceně. Pokecali jsme o lezení, taky mají rádi Roviště. Nebylo lehký se trhnout a jít spát. Ale nedá se nic dělat, vstávám v 5 ráno.

UT 17.7

 Ráno jsem se sama od sebe nevzbudila, takže mě totálně zaskočili. Naštěstí se ještě stavělo v krámu, takže jsem mohla dokoupit jídlo. Autem nás vyvezli až do 3600 m.n.m. Dostávám stan, karimatku, mikinu, rukavice – bohužel jsem si nevšimla, že jsou obě pravé. Máme s sebou guida, který se jmenuje Angel. Pořád poslouchá rádio, protože se děsně nudí. Řidič se jmenuje Jesus. Ve skupině je ještě jedna ambiciozní Španělka a dva Francouzi, kteří neumí moc anglicky. Dnes máme 4 hodiny chůze do horního basecampu v 4600 m.n.m. Ve dvě odpoledne jsme tam byli. Jsem ve stanu s Angelem, takže mám vlastně jídelní stan a děsnou protekci. Hned začíná vařit. Nejdřív jídlo pro sebe ( špagety se salámem) a pak pro nás (polívka a bramborová kaše ). Angel říká, že v téhle výšce už většina lidí moc nevečeří. Jsem výjimka potvrzující pravidlo. Je mimořádně teplá noc, není zima ani Angelovi v jeho shitovým spacáku. 

ST 18.7

Ve 2:30 vyrážíme. Zprvu mě ničí strašně pomalé tempo. V 5100 m.n.m se mi dělá strašně zle. Motám se jako po 5 pivech. Cesta nahoru jde kameny a sopečným prachem, mám s tím co dělat. O následující přestávce se mi tu krizi podařilo rozjíst a pak už to bylo dobrý. Až na vrchol je to 5 hodin chůze. Po půlhodinách děláme přestávky. Strašně umrzaj ruce a nohy. Nemáme termosky. Voda v petkách je tak studená, že se na ní vytváří ledové krystalky. V 6 se rozednilo, takže už vidíme úbočí kráteru, kam máme dojít. Pak už to líp utíká. V sedle pod vrcholem už je sluníčko. Přestala být taková zima. Na vrchol zbývá 30 minut. 5820 m.n.m. Euforie !

Úžasný výhled na okolní sopky. Máme štěstí, že nefouká, takže si to můžeme pořádně užít. Dolů už to je jednoduchý, protože se sbíhá sopečným popelem. Za hodinu jsme v base campu. Angel mi vaří protekční čaj. Nejsem si jistá, jestli mám tváře tak strašně spálený nebo omrzlý. 

Až k autu je to další hodina. Francouz chudák celou cestu zvrací. V hostalu jsem ve 3. Přebaluju batoh. Všechno je plný sopečného prachu. Majitel se se mnou loučí a jistě doufá, že už mě nikdy neuvidí. Jedu na otočku taxíkem na terminál, abych si koupila lístek do Limy. Spěchám zpátky, protože mám sraz s Angelem v 17:00. Nějakým nedopatřením nastupuju do neregistrovaného taxíku. U neregistrovaného je větší riziko, že vás unesou a oloupí. Hloupá chyba, ale naštěstí mě dovezl, kam jsem chtěla. Odmítl moji 5 S., že je prý falešná. Angel říká, že to nevadí, že ji někde určitě udám, i když je falešná. Dáváme lomo ve vegetariánské restauraci. Procházku po městě nezvládám, protože jsem strašně nastydlá. 

ČT 19.7

V 12:30 jsem v Limě. V Espaně se potkávám s Alanem. Rezervaci máme na jméno Chana Durdik J. Tak se jmenuje hybrid mezi Honzou Durdíkem a mnou. Alan vyprávěl, jakým způsobem se v Oruru rozešel s Májou a Honzou, ještě teď je z toho uraženej. Prý kdyby věděl, že tu bude cestovat sám, tak by nejel. Přitom z těch mailů, co posílal, se zdálo, že je spokojenej. Jdu sama do peruánský hospy na lomo. Už mi to fakt nedělá problém. Návštěva supermarketu, kupuju domů kafe a čokoládu. Alan koupil suroviny na ovocný salát. Pijeme kolu s rumem. Moc mi to nejede, usínám brzo. 

PA 20.7
 
Alan se od rána opíjí, protože cesta letadlem se blíží. Vaříme poslední polívku. Bomby zanecháváme se vzkazem, ať si je vezme, kdo chce. Nechávám tu i boty, protože se jim utrhla podrážka. Opět jsem z batohu vysypala asi deci sopečnýho prachu. Nahoře na terase jsme objevili velkého červeného papouška, který říká Ola. Snažíme se ho naučit, aby říkal puta madre. Ale není moc učenlivý. Máme letět 22:00. Air comet má opět zpoždění. Příšerná společnost.

SO 21.7

Cesta utekla celkem rychle. Jsme hladoví jako psi, snídani přinesli až strašně pozdě. Do Madridu přilétáme až v 8 večer. Řešíme, jestli máme jet do centra nebo ne. Ptám se Máji, co tam budeme dělat. Spontánní odpověď: „Nevím, pojedem někam do prdele.“ Od té doby, co je s Honzou, mluví strašně sprostě. Dlouho čekáme na batohy. Máme skoro strach, že nám objevili ten kokovej čaj, co pašujeme. Rozbalujeme spacáky přímo na terminálu 2.

NE 22.7

Mája spí bez přestávky do 9, já s přestávkami do 12. Máme hlad, ale místní bufáče jsou strašně drahý. V letadle dostáváme ty stejný sendviče jako minule a říkáme si o všechny kafe a čaje, který jdou kolem. Letiště Vídeň je oproti Madridu přátelské. V 20:30 jede bus Student Agency. Má českou posádku, ale kdykoli něco řeknou, Mája jim nerozumí. Z Brna musíme vlakem. Těšíme se, jak se natáhnem. Jenže jako na potvoru je koncert Rolling stones, takže jsme namačkaný jako sardinky. V téhle zemi je strašné horko…

 

Recept na cuy picante ( pro 8 osob): 

4 morčata

2 kg brambor

100 g opražených buráků

5 zelených paprik

8 stroužků česneku

kmín

sůl a pepř

 

Diskuse k článku